Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | I bought a ticket at the station. Just now I started fully absorbing Italy. I felt firm and confident. The receptionist was right: ‘What a night….’ In La Spezia there was not much to consider. A tall dusty hedge was rising ahead of the station and down under it the harbour was snorting, periodically exhaling torrents of odours, holler and rusty squeaking like a whale. Corsica has turned into a smeared, misplaced postcard. After all, the goal has been achieved, or it simply exposed itself and I didn’t want to pulverize any more in further self-dissecting. I opened all windows of my musty fort and let the fresh breeze rush in; what to stand in its way for and chase my own shadow again? I went back to the ticket office and asked about the next train to any big city. ‘In fifteen minutes to Venice, in forty to Rome,’ the ticket cashier informed. I set out for Venice. I visited that city with my parents and a brother when I was a child but I didn’t remember anything from that time. Probably just the pigeons. It stirred up exciting fantasies in my head in which a mist and blazing sun, salty air and heavy knotty secrets wavered. Blurry silhouettes of Giacomo Casanova, Lorenzo de Ponte and Antonio Vivaldi. Even blurrier figures of Doge’s snitches, agile gondoliers and carnival masques. The odour of fish and dusk in a clammy city. As it proved later I wasn’t far from the truth but I had no idea how much the city would embrace me. Grasp and wouldn’t let go. At the Santa Lucia station I jumped out of the train and standing outside I indeed let out a groan. A firework of stunning city exploded right in front of me without any warning. It was eleven o‘clock at night. The city saluted me, Canal Grande shook its head as if in disbelief it took so long and Ponte degli Scalzi on the left was prodding me into entering saying that everything was ready. I had to rest on the steps, pause to slow down my racing pulse and take a breath. I stayed in the city for three days. And it didn’t matter if I was naked or Venice put on me one of its deluding masques. I was in high spirits. I was in love. I fell in love with the city. I don’t want to and will not talk about those three days in details. It was an intoxicating wedding night. I sipped from the sea in the St. Mark’s square and dived in the city….. |