Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | At the train station, I bought a ticket to La Spezia. I had finally realized I was in Italy. I felt solid and confident. The man at the hotel was right: “A night like this.... “ Little to think twice about in La Spezia. A tall wall of dusty bushes rose up in front of the station and beneath it, down below, lay the seething harbor, occasionally spewing, whale-like, a geyser of smells, shouting and rusty screeching. In my mind, Corsica became a grimy, unsent postcard. After all, I had reached my goal, or rather, it had revealed itself of its own accord, and I had no desire to keep on harrowing myself in bouts of self dissection: I had thrown open the windows in my musty fortress and let the fresh air flow through, why get in its way and go back to chasing my own shadow around in circles? Back at the ticket window, I asked about the next train to some other big city. “To Venice in fifteen minutes, Rome in forty,” came the answer from behind the glass. I set out for Venice. I had been there as a small child with my parents and brother, but I had no memory of the city. The pigeons, maybe. I harbored exhilarating fantasies about Venice though: mist mingling with harsh sunlight, salty air and a weighty, intricate secret. The blurred silhouettes of Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte and Antonio Vivaldi. Vaguer still, the Doge’s informants, lithe gondoliers and carnival masks. The stink of fish and twilight in the humid city. I was convinced that it was all close to the truth, and it was, but I had no inkling that the city would seize me like it did. Grab hold of me and not let go. I got off at Santa Lucia. Coming out of the station, a low moan escaped me. The glory of that gorgeous city exploded in front of me without warning. It was eleven o’clock at night. The city rushed in to greet me; Canal Grande seemed to shake its head, that would take too long. To my left, the Ponte degli Scalzi beckoned me forward, everything is ready. I had to sit on the stairs and wait for my pounding heart to slow so I could catch my breath. I stayed in the city for three days. I did not care if I were naked or if Venice had pressed one of its deceptive masks to my face. I was happy. I was in love. I had fallen in love with the city. Those three days: I do not want to describe them and I won’t. A wedding night, heady, breathtaking. At the Piazza San Marco, I soaked up the sea and followed where I was led … |