Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | I bought a ticket to La Spezia at the railway station. Finally, realising that I was in Italy, I felt that I could now tackle the world head on. The clerk at the hotel was right: "It was a night to remember...". Looking at the railway station, its front lined with a scraggy hedge of dusty bushes, overlooking the bustling port below that, like some beached whale, would every now and again spew out a stinking, bawling, rust-screeching geyser. I knew that I had had enough of La Spezia. Corsica had now morphed into a grubby unsent postcard. In any case, I found what I was looking for, or rather, it found me and I was in no mood for the distraction of deep self-reflection. I opened all the windows of my musty fortress, getting out of the way of the fresh gust of air. I had no intention of chasing my own shadows. I returned to the ticket desk and asked about the next train to a big city, any city. "Venice in fifteen, Rome in forty", said a voice from behind the glass. So Venice it was. I know that I had visited this city with my brother when I was still a child, though all memories had faded by now, apart from the pigeons perhaps. In my mind, Venice aroused a choking image of fog, sharp sunlight and salty air - all cloaked in mystery. The dreamy images of Giacomo Casanova, Lorenzo Da Ponte and Antonio Vivaldi set, in the hazier still, world of the Doge's informers, nimble gondoliers and carnival masks soaked in that pervasive fish smell of a humid evening would prove to be all too fateful. I could not have foreseen the force with which its tendrils would grab, hold and draw me in. I got off of the train at Santa Lucia station. On exiting the building, I stood in shock, paralysed in awe. Without any warning a beautiful city had exploded in my face. Eleven o'clock in the evening. The town sucked me in, it was as if Grand Canal gazed at me with disbelief, not understanding what took me so long. To my left Ponte degli Scalzi lured me to approach, assuring me that everything was as it should be. I stumbled to sit down on some steps, my heart painfully cramped, I had to take a few moments to regain my breath. I spent three days in that city. I was oblivious to whether I was naked or if Venice had stuck one of its sneering masks on my face. I couldn't care less. I was overwhelmed with joy. I had fallen in love. That city! I do not intend, to nor will I describe these three days. It was an intoxicating wedding night. On San Marco Square I drank the sea and allowed myself to be seduced... |